Texty (nejen) trampských písní
26. 1. 2009
Anděl
Z rozmlácenýho kostela, v krabici s kusem mýdla, přinesl jsem si anděla, polámali mu křídla.
Díval se na mne oddaně, já měl jsem trochu trému, Tak vtiskl jsem mu do dlaně lahvičku od parfému.
A proto, prosím, věř mi, chtěl jsem ho žádat, aby mi mezi dveřmi pomohl hádat,
co mě čeká a nemine, co mě čeká a nemine.
Pak hlídali jsme oblohu, pozorujíce ptáky, debatujíce o Bohu a hraní na vojáky.
Do tváře jsem mu neviděl, pokoušel se ji schovat, to asi ptákům záviděl, že mohou poletovat.
A proto, prosím, věř mi, chtěl jsem ho žádat, aby mi mezi dveřmi pomohl hádat,
co mě čeká a nemine, co mě čeká a nemine.
Když novinky mi sděloval u okna do ložnice, já křídla jsem mu ukoval z mosazný nábojnice...
A tak jsem pozbyl anděla, on oknem uletěl mi, Však přítel prý mi udělá novýho z mojí helmy.
A proto, prosím, věř mi, chtěl jsem ho žádat, aby mi mezi dveřmi pomohl hádat,
co mě čeká a nemine, co mě čeká a nemine.
Až mě andělé
Až mě andělé, zavolají k sobě, nechci mít na pohřbu šumaře.
Dám přednost před smutečním maršem bluesové, smutné kytaře.
Předem už prosím pozůstalé lidi: Nechte doma sváteční, černý šat,
v džínách si sedněte u mě, ať můžu s vámi zazpívat.
Že se obávám té neznámé pouti, chápejte, umřu poprvé.
Na světě nechávám svou touhu a lásku, duše má bude bez krve.
Až ze hřbitova půjdete někam pít, dejte si za mě taky skleničku,
jenom svý ženě chtěl bych říct: Zůstaň tu se mnou chviličku.
Koukám se do ulic, slzy mi lezou do očí,
můj život končí ve hvězdách, lidé se dole plahočí
Měl jsem rád život bláznivej, já neměl srdce z kamene,
sem tam si někdo vzpomene.
Až mě andělé zavolají k sobě nechci mít na pohřbu šumaře.
Dám přednost před smutečním maršem bluesové, smutné kytaře.
Předem už prosím pozůstalé lidi: Nechte doma sváteční, černý šat,
v džínách si sedněte u mě, ať můžu s vámi zazpívat.
Až mě andělé, zavolají k sobě, nechci mít na pohřbu šumaře.
Dám přednost před smutečním maršem bluesové, smutné kytaře.
Předem už prosím pozůstalé lidi: Nechte doma sváteční, černý šat,
v džínách si sedněte u mě, ať můžu s vámi zazpívat.
Báječná ženská
Tenhle příběh je pravda, ať visím, jestli vám budu lhát,
já jsem potkal jednu dívku a do dnešního dne ji mám rád.
Nikdy neměla zlost, když jsem hluboko do kapsy měl,
Vždycky měla pochopení a já se s ní nikdy hádat nemusel.
Když si báječnou ženskou vezme báječnej chlap,
tak mají báječnej život plnej báječnejch dní bez útrap.
Celej den jen tak sedí a popíjejí Chateauneuf du Pape,
když si báječnou ženskou vezme báječnej chlap.
Nikdy jsem neslyšel: "Kam jdeš, kdy přijdeš a kde jsi byl",
a já nikdy nezapomněl, abych svoje sliby vyplnil.
A když vzpomínala, tak jen na to hezký, co nám život dal.
Nedala mi příležitost, na co bych si taky stěžoval.
Když si báječnou ženskou vezme báječnej chlap,
tak mají báječnej život plnej báječnejch dní bez útrap.
Celej den jen tak sedí a popíjejí Chateauneuf du Pape,
když si báječnou ženskou vezme báječnej chlap.
Tenhle příběh je pravda a sním svůj klobouk, jestli jsem vám lhal,
že jsem potkal jednu dívku a tu dívku jsem si za ženu vzal.
Zní to jako pohádka z oříšku královny Mab,
že si báječnou ženskou vzal jeden báječnej chlap.
Když si báječnou ženskou vezme báječnej chlap,
tak mají báječnej život plnej báječnejch dní bez útrap.
Celej den jen tak sedí a popíjejí Chateauneuf du Pape,
když si báječnou ženskou vezme báječnej chlap.
Když si báječnou ženskou vezme báječnej chlap,
tak mají báječnej život plnej báječnejch dní bez útrap.
Celej den jen tak sedí a popíjejí Chateauneuf du Pape,
když si báječnou ženskou vezme báječnej chlap.
Bedna od whisky
Dneska už mně fóry ňák nejdou přes pysky,
stojím s dlouhou kravatou na bedně vod whisky.
Stojím s dlouhým obojkem jak stájovej pinč,
tu kravatu co nosím, mi navlík soudce lynč.
Tak kopni do tý bedny, ať panstvo nečeká,
jsou dlouhý schody do nebe a štreka daleká,
do nebeskýho báru, já sucho v krku mám,
tak kopni do tý bedny, ať na cestu se dám.
Mít tak všechny bedny od whisky vypitý,
postavil bych malej dům na louce ukrytý.
Postavil bych malej dům, z vokna koukal ven,
chlastal bych tam s Billem a chlastal by tam Ben.
Tak kopni do tý bedny, ať panstvo nečeká,
jsou dlouhý schody do nebe a štreka daleká,
do nebeskýho báru, já sucho v krku mám,
tak kopni do tý bedny, ať na cestu se dám.
Kdyby si se hochu jen pořád nechtěl prát,
nemususel jsi dneska na týhle bedně stát.
Moh si někde v suchu tu svojí whisky pít,
nemusel si hochu na krku laso mít.
Tak kopni do tý bedny, ať panstvo nečeká,
jsou dlouhý schody do nebe a štreka daleká,
do nebeskýho báru, já sucho v krku mám,
tak kopni do tý bedny, ať na cestu se dám.
Až kopneš do tý bedny, jak se to dělává,
do krku ti zůstane jen dirka mrňavá.
Jenom dirka mrňavá, k smrti jenom krok,
má to smutnej a whisky ani lok.
Tak kopni do tý bedny, ať panstvo nečeká,
jsou dlouhý schody do nebe a štreka daleká,
do nebeskýho báru, já sucho v krku mám,
tak kopni do tý bedny, ať na cestu se dám.
Bláznova ukolébavka
Máš má ovečko dávno spát, i píseň ptáků končí.
Kvůli nám přestal vítr vát, jen můra zírá zvenčí.
Já znám její zášť, tak vyhledej skrýš,
zas má bílý plášť a v okně je mříž.
Máš má ovečko dávno spát a můžeš hrát, ty mně můžeš hrát,
vždyť přijdou se ptát, zítra zas přijdou se ptát,
jestli ty v mejch představách už končíš.
Máš má ovečko dávno spát, dnes máme půlnoc temnou.
Zítra budou nám, bláznům, hrát, že ráda snídáš se mnou.
Proč měl bych jim lhát, že jsem tady sám,
když tebe tu mám, když tebe mám rád.
Máš má ovečko dávno spát a můžeš hrát, ty mně můžeš hrát,
vždyť přijdou se ptát, zítra zas přijdou se ptát,
jestli ty v mejch představách už končíš.
Blízko Little Big Hornu
Tam, kde leží Little Big Horn, je indiánská zem, tam přijíždí generál Custer se svým praporem,
modrý kabáty jezdců, stíny dlouhejch karabin, a z indiánskejch signálů po nebi letí dým.
Říkal to Jim Bridger: já měl jsem v noci sen, pod sedmou kavalerií jak krví rudne zem,
kmen Siouxů je statečný a dobře svůj kraj zná, proč Custer neposlouchá ta slova varovná?
Tam blízko Little Big Hornu šedivou prérií táhne generál Custer s sedmou kavalerií,
marně mu stopař Bridger radí: zpátky povel dej, jedinou možnost ještě máš, život si zachovej.
Říkal to Jim Bridger: já měl jsem v noci sen, pod sedmou kavalerií jak krví rudne zem,
kmen Siouxů je statečný a dobře svůj kraj zná, proč Custer neposlouchá ta slova varovná?
Tam blízko Little Big Hornu se vznáší smrti stín, padají jezdci z koní, výstřely z karabin,
límce modrejch kabátů barví krev červená, kmen Siouxů je statečný a dobře svůj kraj zná.
Říkal to Jim Bridger: já měl jsem v noci sen, pod sedmou kavalerií jak krví rudne zem,
kmen Siouxů je statečný a dobře svůj kraj zná, proč Custer neposlouchal ta slova varovná?
Pak všechno ztichlo a jen tamtam duní nad krajem, v oblaku prachu mizí Siouxů vítězný kmen,
cáry vlajky hvězdnatý po kopcích vítr vál, tam uprostřed svých vojáků leží i generál.
Říkal to Jim Bridger: já měl jsem v noci sen, pod sedmou kavalerií jak krví rudne zem,
kmen Siouxů je statečný a dobře svůj kraj zná, proč Custer neposlouchá ta slova varovná?
Bratříčku zavírej vrátka
Bratříčku, nevzlykej, to nejsou bubáci,
vždyť už jsi velikej, to jsou jen vojáci,
přijeli v hranatých, železných maringotkách.
Se slzou na víčku hledíme na sebe:
Buď se mnou, bratříčku, bojím se o tebe
na cestách klikatých, bratříčku, v polobotkách.
Prší a venku se setmělo, tato noc nebude krátká.
Beránka vlku se zachtělo. Bratříčku:
Recitace: zavřel jsi vrátka?
Bratříčku, nevzlykej, neplýtvej slzami,
nadávky polykej, a šetři silami.
Nesmíš mi vyčítat, jestliže nedojdeme.
Nauč se písničku, není tak složitá,
opři se, bratříčku, cesta je rozbitá.
Budeme klopýtat, zpátky už nemůžeme.
Prší a venku se setmělo, tato noc nebude krátká.
Beránka vlku se zachtělo. Bratříčku:
Recitace: zavřel jsi vrátka?
Buráky
Když Sever válčí s Jihem a zem jde do války,
na polích místo bavlny teď rostou bodláky.
Ve stínu u silnice vidíš z Jihu vojáky,
jak válej se tam v trávě a louskaj buráky.
Hej hou, hej hou nač chodit do války,
je lepší doma sedět a louskat buráky.
Plukovník je v sedle, volá: "Yankeeové jdou",
ale mužstvo v trávě leží, prej dál už nemohou.
Pan plukovník se otočí a hledí do dálky,
vidí celou slavnou armádu jak louská buráky.
Hej hou, hej hou nač chodit do války,
je lepší doma sedět a louskat buráky.
Až tahle válka skončí a jestli budem žít,
své milenky a ženy pak půjdem políbit.
Až zeptají se: "Hrdino, co dělal za války"?
Inu flákal jsem se s kvérem a louskal buráky.
Červená řeka (Helena Vondráčková)
Pod tou skálou, kde proud řeky syčí a kde ční červený kamení,
žije ten co mi jen srdce ničí, koho já ráda mám k zbláznění.
Často k nám jezdívá s kytkou růží nejhezčí z kovbojů v okolí,
vestu má ušitou z hadích kůží, zbitej pás, za ním pár pistolí.
Hned se ptá jek se mám, jak se daří, a kdy prý mu to svý srdce dám,
na to já odpovím, že čas maří, srdce svý z červený řeky mám.
Vím, že lásku jak trám lehce slíbí, já ho znám, srdce má děravý.
Ale já ho chci mít, mně se líbí, bez něj žít už mě dál nebaví.
Když je tma a jdu spát, noc je černá, hlavu mám bolavou závratí,
ale já mu chci být přesto věrná, dokud sám se zas k nám nevrátí.
Dej mi víc své lásky
Vymyslel jsem spoustu nápadů a-ů,
co podporujou dobrou náladu a-ů,
hodit klíče do kanálu, sjet po zadku holou skálu,
v noci chodit strašit do hradu.
Má drahá dej mi víc, má drahá dej mi víc,
má drahá dej mi víc své lásky a-ů,
já nechci skoro nic, já nechci skoro nic,
já chci jen pohladit tvé vlásky a-ů
Dám si dvoje housle pod bradu, a-ů,
v bílé plachtě chodím pozadu a-ů,
úplně melancholicky s citem pro věc jako vždycky
vyrábím tu hradní záhadu a-ů
Má drahá dej mi víc, má drahá dej mi víc,
má drahá dej mi víc své lásky a-ů,
já nechci skoro nic, já nechci skoro nic,
já chci jen pohladit tvé vlásky a-ů
Nejlepší z těch divnejch nápadů a-ů,
mi dokonale zvednul náladu a-ů,
natrhám ti sedmikrásky, tebe celou s tvými vlásky
zamknu si na sedm západů, a-ů, a-ů, a-ů.
Den je krásný
Den je krásný, den je krásný, den je krásný, s Tebou.
Když dva se rádi mají, i v lednu je jak v máji
i v lednu je jak v máji, s Tebou, s Tebou, s Tebou, s Tebou.
Noc je krásná, noc je krásná, noc je krásná s Tebou.
Když dva jsou jako jeden, v máj proměmní se leden,
v máj proměmní se leden, s Tebou, s Tebou, s Tebou, s Tebou.
Den je krásný, den je krásný, den je krásný s Tebou.
Když dva se rádi mají, i v lednu je jak v máji
i v lednu je jak v máji, s Tebou, s Tebou, s Tebou, s Tebou.
Svět je krásný, svět je krásný, svět je krásný s Tebou.
Frenky Dlouhán
Kolik je smutného, když mraky černé jdou lidem nad hlavou, smutnou dálavou,
já slyšel příběh, který velkou pravdu měl, za čas odletěl, každý zapomněl.
Měl kapsu prázdnou Frenky dlouhán, po Státech toulal se jen sám,
a že byl veselej, tak každej měl ho rád, tam ruce k dílu mlčky přiloží a zase jede dál,
a každý, kdo s ním chvilku byl, ten dlouho se pak smál.
Tam, kde byl pláč, tam Frenky hezkou píseň měl, slzy neměl rád, chtěl se jenom smát,
a když pak večer ranče tiše usínaj, Frankův zpěv jde dál, nocí s písní dál.
Měl kapsu prázdnou Frenky dlouhán, po Státech toulal se jen sám,
a že byl veselej, tak každej měl ho rád, tam ruce k dílu mlčky přiloží a zase jede dál,
a každý, kdo s ním chvilku byl, ten dlouho se pak smál.
Tak jednou Frenkyho vám našli, přestal žít, jeho srdce spí, tiše smutně spí,
bůh ví, jak, za co tenhle smíšek konec měl, farář píseň pěl, umíráček zněl.
Měl kapsu prázdnou Frenky dlouhán, po Státech toulal se jen sám,
a že byl veselej, tak každej měl ho rád, tam ruce k dílu mlčky přiloží a zase jede dál,
a každý, kdo s ním chvilku byl, ten dlouho se pak smál.
Holubí dům
Zpívám ptákům a zvlášť holubům, stával v údolí mém starý dům,
ptáků houf zalétal ke krovům, měl jsem rád holubích křídel šum.
Vlídná dívka jim házela hrách, mávání perutí víří prach,
ptáci krouží a neznají strach, měl jsem rád starý dům, jeho práh.
Hledám dům holubí, kdopak z vás cestu ví? Míval stáj roubenou, bílý štít.
Kde je dům holubí a ta dívka, kde spí, vždyť to ví, že jsem chtěl pro ni žít.
Sdílný déšť vypráví okapům, bláhový, kdo hledá tenhle dům.
Odrůstáš chlapeckým střevícům, neslyšíš holubích křídel šum.
Nabízej úplatou cokoli, nepojíš cukrových homolí,
můžeš mít třeba zrak sokolí, nespatříš ztracené údolí.
Hledám dům holubí, kdopak z vás cestu ví? Míval stáj roubenou, bílý štít.
Kde je dům holubí a ta dívka, kde spí, vždyť to ví, že jsem chtěl pro ni žít.
Zpívám ptákům a zvlášť holubům, stával v údolí mém starý dům.
Hudsonský šífy
Ten, kdo nezná hukot vody lopatkama vířený, jako já, jako já,
kdo hudsonský slapy nezná sírou pekla střežený,
ať se na hudsonský šífy najmout dá.
Jo ho ho.
Ten, kdo nepřekládal uhlí šíf když na mělčinu vjel, málo zná, málo zná,
Ten, kdo neměl tělo ztuhlý až se v nočním chladu chvěl,
ať se na hudsonský šífy najmout dá.
Jo ho ho.
Ahoj, páru tam hoď, ať do pekla se dříve dohrabem.
Jo ho ho.
Ten, kdo nezná noční zpěvy zarostlejch lodníků, jako já, jako já.
Ten, kdo cejtí se bejt chlapem, umí dělat rotyku,
ať se na hudsonský šífy najmout dá.
Jo ho ho.
Ten, kdo má na bradě mlíko, kdo se rumem neopil, jako já, jako já.
Kdo necejtil hrůzu z vody, kde se málem utopil,
ať se na hudsonský šífy najmout dá.
Jo ho ho.
Ahoj, páru tam hoď, ať do pekla se dříve dohrabem.
Jo ho ho.
Kdo má roztrhaný boty, kdo má pořad jenom hlad, jako já, jako já,
kdo chce celý noci čuchat pekelnýho ohně smrad,
ať se na hudsonský šífy najmout dá.
Jo ho ho.
Kdo chce zhebnout třeba zejtra, komu je to všechno fuk, kdo je sám,
jako já.
Kdo má srdce v správným místě, kdo je prostě prima kluk,
ať se na hudsonský šífy najmout dá.
Jo ho ho.
Ahoj, páru tam hoď, ať do pekla se dříve dohrabem.
Jo ho ho.
Hvězdičko blýskavá
Hrozně ráda máš ten krám tam v přízemí.
Proč já blázen jsem tam byl a chtěl tě mít?
Z velkých fotek a malých roliček tvých
já znal tvůj smích.
A ten úsměv dvouřadý jsem chtěl mít sám,
byl jsem pryč z té záhady, že tě vážně mám.
Žil jsem s tebou od těch dob několikrát,
mám a nemám tě rád.
Hvězdičko blýskavá, mám život svázaný s tvým.
Těžko tě získávám, lehko tě ztrácím, já vím.
Jak mám spát, co s tím?
Jak mám žít a s kým?
Dál se vrhat za tebou, to nic nezmění,
úděl bumerangů dvou je míjení,
tak tě míjím, ať tě někdo lepší má,
jen ať v tom nejedu já.
Ze tvé krásy chladných stěn šel někdy mráz,
mohlas mít sto známých jmen a já se třás,
ale štěstí jsem dostal víc, než kdy dřív,
už nechoď, zas bych kýv.
Hvězdičko blýskavá, mám život svázaný s tvým.
Těžko tě získávám, lehko tě ztrácím, já vím.
Jak mám spát, co s tím?
Jak mám žít a s kým?
Jaro
My čekali jaro a zatím přišel mráz.
Tak strašlivou zimu nepoznal nikdo z nás.
Z těžkých černých mraků se stále sypal sníh
a vánice sílí v poryvech ledových.
Z chýší dřevo mizí a mouka ubývá,
do sýpek se raděj už nikdo nedívá.
Zvěř z okolních lesů nám stála u dveří,
a hladoví ptáci přilétli za zvěří,
a stále blíž.
Tak jednoho dne večer, to už jsem skoro spal,
když vystrašený soused na okno zaklepal:
Můj chlapec doma leží, v horečkách vyvádí,
já do města bych zajel, doktor snad poradí.
Půjčil jsem mu koně a když sedlo zapínal,
na poslední chvíli jsem ho ještě varoval:
Nejezdi naší zkratkou, je tam velký sráz,
a v téhleté bouři tam snadno zlámeš vaz,
tak neriskuj.
Na to smutné ráno dnes nerad vzpomínám,
na tu hroznou chvíli, když kůň se vrátil sám.
Trvalo to dlouho, než se vítr utišil,
na sněhové pláni si každý pospíšil.
Jeli jsme tou zkratkou až k místu které znám,
kterým bych té noci, nejel ani sám.
Pak ho někdo spatřil, jak leží pod srázem,
krev nám tuhla v žilách nad tím obrazem,
já klobouk sňal.
Nikdy ten kdo spěchá se domů nevrací.
Jasná zpráva
Skončili jsme, jasná zpráva, proč o tebe zakopávám dál,
projít bytem já abych se bál.
Dík tobě se vidím zvenčí, připadám si starší, menší sám,
kam se kouknu kousek tebe mám.
Pěnu s vůní jablečnou, vyvanulý sprej, telefon, cos ustřihla mu šňůru,
knížku krásně zbytečnou, co má lživý děj, píše se v ní jak se lítá vzhůru,
lítá vzhůru, ve dvou vzhůru.
Odešlas mi před úsvitem, mám strach bloudit vlastním bytem sám,
kam se kouknu kousek tebe mám.
Skončili jsme jasná zpráva, není komu z okna mávat víc,
jasná zpráva, rub, co nemá líc.
Jižní eskadrona
Recitace:
Dávno utichly boje, i vítr odvál dunění kopyt někam tam,
kde se vyprahlá poušť trávy snoubí s obzorem,
dávno pohasl lesk v očích dívky, již osud zanechal tak samotnou,
se srdcem navždy, navždy prázdným.
Déšť ti, holka, slepil vlasy, z tvejch očí zbyl prázdnej kruh,
kde je zbytek z tvojí krásy, to ví dneska jenom Bůh.
Na kopečku v prachu cesty leží i tvůj generál,
v ruce šátek od nevěsty, ale ruka leží dál,
tvář má zšedivělou strachem, zbylo v ní pár dětskejch chvil,
proužek krve stéká prachem, déšť mu slepil vlasy jak jíl.
Z celé jižní squadrony nezbyl ani jeden muž,
v Montgomery bijou zvony, déšť ti smejvá ze rtů rúž.
Recitace:
Nedočkáš se, holka, svý jižní eskadrony, tý velký chlouby nás, mrtvejch všech,
dříve najdeš hroby mezi stromy anebo šest stop hlíny tam, v těch smutnejch zdech.
Na kopečku v prachu cesty leží i tvůj generál,
v ruce šátek od nevěsty, ale ruka leží dál,
tvář má zšedivělou strachem, zbylo v ní pár dětskejch chvil,
proužek krve stéká prachem, déšť mu slepil vlasy jak jíl.
Recitace:
Vím, že nejsem sama, které osud odepřel jedinou lásku, a
také vím, že tak jako mně, i mnoha jiným se stále vrací ono tragické "proč".
Když mne brali za vojáka
Když mě brali za vojáka, stříhali mě dohola, vypadal jsem jako blbec,
jak i všichni dokola, -la, -la, -la, jak i všichni dokola.
Zavřeli mě do kasáren, začali mě učiti, jak mám správný voják býti
a svou zemi chrániti, -ti, -ti, -ti, a svou zemi chrániti.
Na pokoji po večerce ke zdi jsem se přitulil, vzpomněl jsem si na svou milou,
krásně jsem si zabulil, -lil, -lil, -lil, krásně jsem si zabulil.
Když přijela po půl roce, měl jsem zrovna zápal plic, po chodbě furt někdo chodil,
tak nebylo z toho nic, nic, nic, nic, tak nebylo z toho nic.
Neplačte, vy oči moje, ona za to nemohla, protože mladá holka lásku potřebuje,
tak si k lásce pomohla, -hla, -hla, -hla, tak si k lásce pomohla.
Major nosí velkou hvězdu, před branou ho potkala, řek jí, že má zrovna volnej kvartýr,
tak se sbalit nechala, -la, -la, -la, tak se sbalit nechala.
Co je komu do vojáčka, když ho holka zradila, nashledanou, pane Fráňo Šrámku,
písnička už skončila, -la, -la, -la, jakpak se vám líbila, -la, -la, -la?
No nic moc extra nebyla.
Milenci v texaskách
Chodili spolu z čisté lásky a sedmnáct jim bylo let
a do té lásky bez nadsázky se vešel celý širý svět.
Ten svět v nich ale viděl pásky, a jak by mohl nevidět.
Vždyť horovali pro texasky a sedmnáct jim bylo let.
A v jedné zvláště slabé chvíli, za noci plné úkladů,
ti dva se spolu oženili bez požehnání úřadů.
Ať vám to je či není milé, měla ho ráda, měl ji rád.
Odpusťte dívce provinilé, jestli vám o to bude stát.
Ať vám to je či není milé, měla ho ráda, měl ji rád.
A bylo by moc pošetilé, pro život hledat jízdní řád.
Tak jeden mladík s jednou slečnou, se spolu octli na trati.
Kéž dojedou až na konečnou, kéž na trati se neztratí,
kéž na trati se neztratí.
Montgomery
Déšť ti holka smáčel vlasy, z tvých očí zbyl prázdnej kruh,
Kde je zbytek tvojí krásy, to ví dneska jenom Bůh.
Z celé jižní eskadrony nezbyl ani jeden muž,
v Mongomery bijou zvony, déšť ti smejvá ze rtů růž.
Na kopečku v prachu cesty leží i tvůj generál,
v ruce šátek od nevěsty, ale ruka leží dál.
Z celé jižní eskadrony nezbyl ani jeden muž,
v Mongomery bijou zvony, déšť ti smejvá ze rtů růž.
Tvář má zšedivělou strachem, zbylo v ní pár hořkejch chvil,
proužek krve stéká prachem, déšť slepí vlasy jak jíl.
Z celé jižní eskadrony nezbyl ani jeden muž,
v Mongomery bijou zvony, déšť ti smejvá ze rtů růž.
Déšť ti šeptal tvoje jméno, že jsem tě měl holka rád,
v Mongomery bijou zvony, nesmíme si lásku dát.
Z celé jižní eskadrony nezbyl ani jeden muž,
v Mongomery bijou zvony, déšť ti smejvá ze rtů růž.
Až se západ zbarví krví, obzor zčervená jak měď,
pak uvidíš eskadronu po nebeské pláni jet.
Na kameni kámen
Jako suchej, starej strom, jako vše ničící hrom, jak v poli tráva,
připadá mi ten náš svět, plnej řečí a čím víc, tím líp se mám.
Budem o něco se rvát, až tu nezůstane stát na kameni kámen.
A jestli není žádnej Bůh, tak nás vezme země, vzduch, no a potom amen.
A to všechno proto jen, že pár pánů chce mít den bohatší králů,
přes všechna slova, co z nic jdou, hrabou pro kuličku svou, jen pro tu svou.
Budem o něco se rvát, až tu nezůstane stát na kameni kámen.
A jestli není žádnej Bůh, tak nás vezme země, vzduch, no a potom amen.
Možná jen se mi to zdá, a po těžký noci přijde, přijde hezký ráno,
jaký bude, nevím sám, tak jsem si zvyk na všechno kolem nás.
Budem o něco se rvát, až tu nezůstane stát na kameni kámen.
A jestli není žádnej Bůh, tak nás vezme země, vzduch, no a potom amen.
Náhrobní kámen
Když půjdeš po cestě, kde růže vadnou, kde rostou stromy bez listí,
tak dojdeš na místo, kde tvý slzy spadnou na hrob co nikdo nečistí.
Jen starej, rozbitej, náhrobní kámen řekne ti, kdo nemoh už dál,
tak sepni ruce svý a zašeptej ámen, ať už jsi tulák nebo král.
Dřív děvče chodilo s kyticí růží rozdávat lidem štěstí a svůj smích,
očí jí vymaloval sám bůh černou tuší, pod jejím krokem tál sníh.
Všem lidem dávala náručí plnou sázela kytky podél cest,
jednou však zmizela a jako když utne přestaly růže náhle kvést.
Pak jsem ji uviděl, ubohou vílu, na zvadlých květech věčně snít,
všem lidem rozdala svou lásku a sílu, že sama dál nemohla žít.
Tak jsem jí postavil náhrobní kámen a čerstvé růže jsem tam dal,
pak jsem se pomodlil a zašeptal: Amen, a svoji píseň jsem tam hrál.
Niagara
Na břehu Niagary stojí tulák starý, na svou první lásku vzpomíná,
jak tam stáli spolu, dívali se dolů, až jim půlnoc spadla do klína.
Teskně hučí Niagara, teskně hučí do noci,
komu vášeň v srdci hárá, tomu není pomoci,
komu vášeň v srdci hárá, tomu není pomoci.
Střemhlav do propasti padá proud, na něm vidím tebe děvče plout,
škoda, že ten přelud krásný nelze obejmout, škoda, že ten přelud krásný nelze obejmout.
Osud tvrdou pěstí ničí lidské štěstí i ten nejkrásnější jara květ,
ten kvítek jara vzala Niagara, ta jej nenavrátí nikdy zpět.
Teskně hučí Niagara, teskně hučí do noci,
komu vášeň v srdci hárá, tomu není pomoci,
komu vášeň v srdci hárá, tomu není pomoci.
Okoř
Na Okoř je cesta, jako žádná za sta, vroubená je stromama,
když jdu po ní v létě, samoten na světě, sotva klepu nohama.
Na konci té cesty trnité stojí krčma jako hrad,
tam zapadli trampi, hladoví a sešlí, začli sobě notovat.
Na hradě Okoři světla už nehoří, bílá paní šla už dávno spát,
ta měla ve zvyku, podle svého budíku, o půlnoci chodit strašívat.
Od těch dob, co jsou tam trampové, nesmí z hradu pryč,
a tak dole v podhradí se šerifem dovádí, on jí sebral od komnaty klíč.
Jednoho dne zrána roznesla se zpráva, že byl Okoř vykraden,
nikdo neví dodnes, kdo to tenkrát odnes, nikdo nebyl dopaden.
Šerif hrál celou noc mariáš s Bílou paní v kostnici,
místo, aby hlídal, zuřivě ji líbal dostal s toho zimnici.
Panenka
Co skrýváš za víčky a plameny svíčky, snad houf bílých holubic nebo jen žal,
tak odplul ten prvý den smáčený krví, ani pouťovou panenku nezanechal.
Otevři oči, ty uspěchaná dámo uplakaná,
otevři oči, ta hloupá noc končí a mír je mezi náma.
Už si oblékni šaty i řetízek zlatý a umyj se, půjdeme na karneval,
a na bílou kůži ti napíšu tuší, že dámou jsi byla a zůstáváš dál.
Otevři oči, ty uspěchaná dámo uplakaná,
otevři oči, ta hloupá noc končí a mír je mezi náma.
Rosa na kolejích
Tak, jako jazyk stále naráží na vylomený zub,
tak se vracím k svýmu nádraží, abych šel zas dál,
přede mnou stíny se dlouží a nad krajinou krouží
podivnej pták, pták nebo mrak.
Tak do toho šlápni, ať vidíš kousek světa,
vzít do dlaně dálku zase jednou zkus,
telegrafní dráty hrajou ti už léta
to nekonečně dlouhý monotónní blues,
je ráno, je ráno, nohama stíráš rosu na kolejích.
Pajda dobře hlídá pocestný, co se nocí toulaj,
co si radši počkaj, až se stmí, a pak šlapou dál,
po kolejích táhnou bosí a na špagátě nosí
celej svůj dům, deku a rum.
Tak do toho šlápni, ať vidíš kousek světa,
vzít do dlaně dálku zase jednou zkus,
telegrafní dráty hrajou ti už léta
to nekonečně dlouhý monotónní blues,
je ráno, je ráno, nohama stíráš rosu na kolejích.
Rovnou
Tak už jsem ti teda fouk, prsten si dej za klobouk,
nechci tě znát a neměl jsem tě rád, to ti říkám rovnou.
Rovnou, jo, tady rovnou, rovnou, jo, tady rovnou,
prostě těpic a nehledej mě víc, to ti říkám rovnou.
Z Kentucky do Tennesee přes hory a přes lesy,
z potoků vodou já smejval stopu svou, to ti říkám rovnou.
Růže z Texasu
Jedu vám večer stezkou dát koňům k řece pít,
vtom potkám holku hezkou, až jsem vám z koně slít,
má kytku žlutejch květů, snad růží co já vím,
znám plno hezkejch ženskejch k světu, ale tahle hraje prim.
Kdo si kazí smysl pro krásu ať s tou anebo s tou,
dej si říct kromě Texasu, tyhle růže nerostou,
ať máš kolťák nízko u pasu, ať si třeba zloděj stád,
tyhle žlutý růže z Texasu budeš pořád mít už rád.
Řekla že tu žije v ranči, je sama s tátou svým,
a hrozně rádá tančí, teď zrovna nemá s kým,
tak já se klidně nabíd, že pudu s ní a rád,
a že se dám i zabít, když si to bude přát.
Kdo si kazí smysl pro krásu ať s tou anebo s tou,
dej si říct kromě Texasu, tyhle růže nerostou,
ať máš kolťák nízko u pasu, ať si třeba zloděj stád,
tyhle žlutý růže z Texasu budeš pořád mít už rád.
Hned si dala se mnou rande a přišla přesně v půl
a dole teklo Rio Grande, po něm měsíc plul,
když si to v hlavě srovnám, co víc jsem si moh přát,
vona byla milá štíhlá rovná, zkrátka akorát.
Kdo si kazí smysl pro krásu ať s tou anebo s tou,
dej si říct kromě Texasu, tyhle růže nerostou,
ať máš kolťák nízko u pasu, ať si třeba zloděj stád,
tyhle žlutý růže z Texasu budeš pořád mít už rád.
Vod těch dob svý stádo koní, tam vodím vždycky pít
a žiju jenom pro ní a chtěl bych si ji vzít,
když večer banjo ladím a zpívám si to svou,
tak pořád v duchu hladím tu růži voňavou.
Kdo si kazí smysl pro krásu ať s tou anebo s tou,
dej si říct kromě Texasu, tyhle růže nerostou,
ať máš kolťák nízko u pasu, ať si třeba zloděj stád,
tyhle žlutý růže z Texasu budeš pořád mít už rád.
Řekni, kde ty kytky
Řekni, kde ty kytky jsou, co se s nima mohlo stát, řekni, kde ty kytky jsou, kde mohou být,
dívky je tu během dne otrhaly do jedné, kdo to kdy pochopí, kdo to kdy pochopí?
Řekni, kde ty dívky jsou, co se s nima mohlo stát, řekni, kde ty dívky jsou, kde mohou být,
muži si je vyhlédli, s sebou domů odvedli, kdo to kdy pochopí, kdo to kdy pochopí?
Řekni, kde ti muži jsou, co se s nima mohlo stát, řekni, kde ti muži jsou, kde mohou být,
muži v plné polní jdou, do války je zase zvou, kdo to kdy pochopí, kdo to kdy pochopí?
A kde jsou ti vojáci, co se s nima mohlo stát, a kde jsou ti vojáci, kde mohou být,
řady hrobů v zákrytu, meluzína kvílí tu, kdo to kdy pochopí, kdo to kdy pochopí?
Sbohem lásko
Ať bylo mně i ji tak šestnáct let, zeleným údolím jsem si jí ved,
byla krásná, to vím, a já měl strach, jak říct, když na řasách slzu má velkou jako hrách.
Sbohem lásko, nech mě jít, nech mě jít, bude klid,
žádnej pláč už nespraví ty mý nohy toulavý,
já tě vážně měl moc rád, co ti víc můžu dát,
nejsem žádnej ideál, nech mě jít zas o dům dál.
A tak šel čas a já se toulám dál, v kolika údolích jsem takhle stál,
hledal slůvka, co jsou, jak hojivej fáč, Bůh ví, co jsem to zač,
že přináším všem jenom pláč.
Recitace:
Já nevím, kde se to v člověku bere, ten neklid, co ho tahá z místa na místo,
co ho nenechá, aby byl sám se sebou spokojenej, jako většina ostatních,
aby se usadil, aby dělal jen to, co se má a říkal co se od něj čeká.
Já prostě nemůžu zůstat na jednom místě, nemůžu, opravdu, fakt.
Sbohem lásko, nech mě jít, nech mě jít, bude klid,
žádnej pláč už nespraví ty mý nohy toulavý,
já tě vážně měl moc rád, co ti víc můžu dát,
nejsem žádnej ideál, nech mě jít zas o dům dál.
Severní vítr
Jdu s děravou patou, mám horečku zlatou, jsem chudý, jsem sláb, nemocen,
hlava mě pálí a v modravé dáli se leskne a třpytí můj sen.
Kraj pod sněhem mlčí, tam stopy jsou vlčí, tam zbytečně budeš mně psát,
sám v dřevěnné boudě sen o zlaté hroudě já nechám si tisíckrát zdát.
Severní vítr je krutý, počítej lásko má s tím,
k nohám ti dám zlaté pruty, nebo se vůbec nevrátím.
Tak zarůstám vousem a vlci už jdou sem, už slyším je výt blíž a blíž,
už mají mou stopu a slyší že kopu a stloukám si dřevěnej kříž.
Zde leží ten blázen, chtěl dům a chtěl bazén a opustil tvou krásnou tvář,
má plechovej hrnek a pár zlatejch zrnek a nad hrobem polární zář.
Severní vítr je krutý, počítej lásko má s tím,
k nohám ti dám zlaté pruty, nebo se vůbec nevrátím.
Slavíci z Madridu
La la-la-la la-la-la, la la-la la, la-la la, la la-la la, la-la-la lá,
La la-la-la la-la-la, la la la la la lala, la la la la la la la la lá.
Nebe je modrý a zlatý, bílá je sluneční záře,
horko a sváteční šaty, vřava a zpocený tváře.
Vím, co se bude dít, býk už se v ohradě vzpíná,
kdo chce, ten může jít, já si dám sklenici vína.
Žízeň je veliká, život mi utíká, nechte mě příjemně snít,
ve stínu pod fíky poslouchat slavíky, zpívat si s nima a pít.
La la-la-la la-la-la, la la-la la, la-la la, la la-la la, la-la-la lá,
la la-la-la la-la-la, la la la la la lala, la la la la la la la la lá.
Ženy jsou krásný a cudný, mnohá se ve mně zhlídla,
oči, jako dvě studny, vlasy, jak havraní křídla.
Dobře vím, co znamená pád, do nástrah dívčího klína,
někdo má pletky rád, já radši sklenici vína.
Žízeň je veliká, život mi utíká, nechte mě příjemně snít,
ve stínu pod fíky poslouchat slavíky, zpívat si s nima a pít.
La la-la-la la-la-la, la la-la la, la-la la, la la-la la, la-la-la lá,
la la-la-la la-la-la, la la la la la lala, la la la la la la la la lá.
Nebe je modrý a zlatý, ženy krásný a cudný,
Mantily sváteční šaty, oči, jako dvě studny.
Zmoudřel jsem stranou od lidí, jsem jako zahrada stinná,
kdo chce, ať mi závidí, já si dám sklenici vína.
Žízeň je veliká, život mi utíká, nechte mě příjemně snít,
ve stínu pod fíky poslouchat slavíky, zpívat si s nima a pít.
La la-la-la la-la-la, la la-la la, la-la la, la la-la la, la-la-la lá,
la la-la-la la-la-la, la la la la la lala, la la la la la la la la lá.
Stánky
U stánků na levnou krásu postávaj a smějou se času,
s cigaretou a holkou, co nemá kam jít.
Skleniček pár a pár tahů z trávy, uteče den jak večerní zprávy,
neuměj žít a bouřej se a neposlouchaj.
Jen zahlídli svět, maj´ na duši vrásky, tak málo je, málo je lásky,
ztracená víra hrozny z vinic neposbírá.
U stánků na levnou krásu postávaj a ze slov a hlasů poznávám,
jak málo jsme jim stačili dát.
Jen zahlídli svět, maj´ na duši vrásky, tak málo je, málo je lásky,
ztracená víra hrozny z vinic neposbírá.
Jen zahlídli svět, maj´ na duši vrásky, tak málo je, málo je lásky,
ztracená víra hrozny z vinic neposbírá.
Strýček Jack
Můj strýček Jack když narodil se, to bylo slávy, pan starosta gratuloval, bučely krávy.
Táta z něj chtěl každým coulem námořníka mít. Máma proto dávala mu slivovici pít.
Jack se strašně vody štítí, jak má námořníkem býti,
původem z moravské vísky, moře nezná zato zná whisky.
Když Jackovi táhlo kvapem na štrnáctej rok, řek mu táta, teď uděláš do života krok.
Máma ti dá slivovici a já okurku a pojedeš třetí třídou až do Hamburku.
Jack se strašně vody štítí, jak má námořníkem býti,
původem z moravské vísky, moře nezná zato zná whisky.
Jackovi hned za nádražím v první ulici, začalo se děsně stejskat po slivovici.
Zapad do první putyky - už z ní nevyšel, šestapadesát let vo něm nikdo neslyšel.
Jack se strašně vody štítí, jak má námořníkem býti,
původem z moravské vísky, moře nezná zato zná whisky.
Když mu bylo sedumdesát let a jeden den, pohádal se s putykářem, zaplatil, šel ven.
Dojemný to vskutku pohled na tu postavu, jak s vlajícím plnovousem kráčí k přístavu.
Jack se strašně vody štítí, jak má námořníkem býti,
původem z moravské vísky, moře nezná zato zná whisky.
A tak Jack, co vetchý stařec dílem náhody, poprvé v životě spatřil tolika vody.
Řek si hele slivovice, skočil tam a pil. A než přišel vodě na chuť, tak se utopil.
Jack se strašně vody štítí, jak má námořníkem býti,
původem z moravské vísky, moře nezná zato zná whisky.
Tak dlouho se vody štítil, až se na tu vodu chytil,
původem z moravské vísky, měl pít sodovku a ne whisky.
Šaty dělaj člověka
Je to tak, třeba je to k nevíře, že z biskupa putna dělá uhlíře.
Je to tak, třeba je to k nevíře, že mnicha dělá kutna, krunýř rytíře.
Je to pravda odvěká, šaty dělaj člověka,
kdo je nemá, ať od lidí pranic nečeká.
Dokavad jsme nahatý, od hlavy až do paty,
nikdo neví, kdo je chudý a kdo je bohatý.
Je to pravda odvěká, šaty dělaj člověka,
kdo je nemá, ať od lidí pranic nečeká.
Dokavad jsme nahatý, od hlavy až do paty,
nikdo neví, kdo je chudý a kdo je bohatý.
Podle kabátu se svět měří, lháři ve fraku, každý věří,
protože, je to pravda odvěká, šaty dělaj člověka,
kdo v hadrech čeká na štěstí, ten se načeká.
Tisíc mil
V nohách mám už tisíc mil, stopy déšť a vítr smyl,
a můj kůň i já jsme cestou znavení.
Těch tisíc mil těch tisíc mil, má jeden směr a jeden cíl,
bílej dům to malý bílý stavení.
Je tam stráň a příkrej sráz, modrá tůň a bobří hráz,
táta s mámou, který věřej dětskejm snům.
Těch tisíc mil, těch tisíc mil, má jeden směr a jeden cíl,
jeden cíl, ten starej známej bílej dům.
V nohách mám už tisíc mil, teď mi zbejvá jen pár chvil,
cestu znám a ta se tam k nám nemění.
Těch tisíc mil, těch tisíc mil, má jeden směr a jeden cíl,
bílej dům, to malý bílý stavení.
Kousek dál a já to vím, uvidím už stoupat dým,
šikmej štít střechy ční k nebesům.
Těch tisíc mil, těch tisíc mil, má jeden směr a jeden cíl,
jeden cíl, ten starej známej bílej dům.
Tři kříže
Dávám sbohem břehům proklatejm, který v drápech má ďábel sám.
Bílou přídí šalupa "My grave" míří k útesům, který znám.
Jen tři kříže z bílýho kamení někdo do písku poskládal.
Slzy v očích měl a v ruce znavený lodní deník, co sám do něj psal.
První kříž má pod sebou jen hřích, samý pití a rvačka jen.
Chřestot nožů, při kterým přejde smích, srdce kámen a jméno "Sten".
Jen tři kříže z bílýho kamení někdo do písku poskládal.
Slzy v očích měl a v ruce znavený lodní deník, co sám do něj psal.
Já, Bob Green, mám tváře zjizvený, štěkot psa zněl, když jsem se smál.
Druhej kříž mám a spím pod zemí, že jsem falešný karty král.
Jen tři kříže z bílýho kamení někdo do písku poskládal.
Slzy v očích měl a v ruce znavený lodní deník, co sám do něj psal.
Třetí kříž snad vyvolá jen vztek, Katty Rodgers těm dvoum život vzal.
Svědomí měl, vedle nich si klek:
Recitace:
Vím, trestat je lidský, ale odpouštět božský.Ať mi tedy Bůh odpustí.
Jen tři kříže z bílýho kamení někdo do písku poskládal.
Slzy v očích měl a v ruce znavený lodní deník, co sám do něj psal.
Veď mě dál, cesto má
Někde v dálce cesty končí, každá prý však cíl svůj skrývá.
Někde v dálce každá má svůj cíl, ať je pár mil dlouhá, nebo tisíc mil.
Veď mě dál, cesto má, veď mě dál, vždyť i já tam, kde končíš,
chtěl bych dojít, veď mě dál cesto má.
Chodím dlouho po všech cestách, všechny znám je, jen ta má mi zbývá.
Je jak dívky, co jsem měl tak rád, plná žáru bývá, hned zas samý chlad.
Veď mě dál, cesto má, veď mě dál, vždyť i já tam, kde končíš,
chtěl bych dojít, veď mě dál cesto má.
Pak na patník poslední píšu křídou jméno svý a pod ně že jsem žil hrozně rád.
Písně své, co mi v kapsách zbydou, dám si bandou cvrčků hrát a půjdu spát, půjdu spát.
Veď mě dál, cesto má, veď mě dál, vždyť i já tam, kde končíš,
chtěl bych dojít, veď mě dál cesto má.
Watanay
Spinkej, můj maličký, máš v očích hvězdičky,
dám ti je do vlasů, tak usínej, tak usínej.
Ho ho Watanay, ho ho Watanay, ho ho Watanay, kiokena, kiokena.
Sladkou vůni nese ti noční motýl z paseky,
vánek ho kolíbá, už nezpívá, už nezpívá.
Ho ho Watanay, ho ho Watanay, ho ho Watanay, kiokena, kiokena.
V lukách to zavoní, rád jezdíš na koni,
má barvu havraní, jak uhání, jak uhání.
Ho ho Watanay, ho ho Watanay, ho ho Watanay, kiokena, kiokena.
V dlaních motýl usíná, hvězdička už zhasíná,
vánek, co ji k tobě nes, až do léta ti odlétá.
Ho ho Watanay, ho ho Watanay, ho ho Watanay, kiokena, kiokena.
Whisky, to je moje gusto (z filmu Limonádový Joe)
Whisky, to je moje gusto, bez whisky mám v srdci pusto,
kdyby ji můj táta pil, byl by tu byl mnohem dýl,
když se ve skle leskne whisky, tak má barman dobrý zisky,
život se dá zkrátka žít, jen když je co, jen když je co, jen když je co pít.
Tu láhev baculatou, tu pestrou vinětu,
tu whisky tmavě zlatou pije i Manitú,
kdo chce se zváti mužem, ten whisky pije rád,
a proto všichni můžem společně zazpívat.
Whisky, to je moje gusto, bez whisky mám v srdci pusto,
kdyby ji můj táta pil, byl by tu byl mnohem dýl,
když se ve skle leskne whisky, tak má barman dobrý zisky,
život se dá zkrátka žít, jen když je co, jen když je co, jen když je co pít.
Zvedněte kotvy
Už vyplouvá loď John B., už vyplouvá loď John B., okamžik malý jen, než poplujem dál,
nechte mě plout, tak nechte mě plout, nechte mě plout, tak nechte mě plout,
sil už málo mám, tak nechte mě plout.
Nejdřív jsem se napil, na zdraví všem připil, vím, že cesta má konec už má,
tak nechte mě plout, tak nechte mě plout, nechte mě plout, tak nechte mě plout,
sil už málo mám, tak nechte mě plout.
Sklenici svou dopil, zakrátko u mne byl, okovy na ruce dal a pistole vzal
šerif John Stone, ó, šerif John Stone, šerif John Stone, ó, šerif John Stone,
moji svobodu vzal šerif John Stone.
Už vyplouvá loď John B., už vyplouvá loď John B., okamžik malý jen, než poplujem dál,
nechte mě plout, tak nechte mě plout, sil už málo mám, tak nechte mě plout,
nechte mě plout, tak nechte mě plout, sil už málo mám, tak nechte mě plout.
Komentáře
Přehled komentářů
Ty jo fakt škoda že tu nejsou akordy moc ráda bych je zahrála.
vlčice
(Bella, 18. 10. 2014 9:09)