Tiché zvonění mobilu se tlumeně ozvalo do tmy. Jednou, podruhé, potřetí. Pak se rozsvítila lampička a čísi ruka vyndala přístroj z kabelky.
"Tome, jsou čtyři ráno..." ozval se rozespalý hlas.
Ve sluchátku bylo ticho.
"Tome? Jsi tam?""Ano...," i v jeho hlase zněla únava, "ano, jsme tady, Jenny."
"No? Tak...tak proč voláš?"
Chvíli byl slyšet jen jeho tichý dech, jak šumí do ticha. Pak se ozval znovu.
"Víš, Jenny, já jsem přemýšlel. Celou noc... dlouho, už od rána."
Mlčela.

"Přemýšlel jsem o nás dvou..."
"Ano, lásko, ale... nemůže to teď počkat? Jsou dvě v noci a já..."
"Ne," znělo to mírně, i přesto se však kdesi hluboko v jeho hlase cosi zachvělo. Netrpělivost... nebo zloba, "ne, tohle je důležité, Jenny."
Posadila se na posteli a lehce zakroutila hlavou: "No dobře. Tak co máš na srdci?"
"Miluju tě, Jenny. Víš to?"
"Vím. A já tebe taky. Ale to už jsme si přece řekli tolikrát."
"Řekni to znovu."
"Co?"
"Že mě miluješ."
Tiše povzdechla a zopakovala: "Miluju tě, Tome."
Chvíli bylo ticho. Pak se ve sluchátku ozval jeho tichý smích. Táhlý, zoufalý smích. "Pamatuješ, Jenny, jak jsme se potkali?"
Pomalu si přitáhla přikrývku k tělu. Někde v žaludku se ozvala nevolnost. Ten smích ji zneklidnil - vždyť tímhle způsobem se nikdy nesmál. Něco se stalo.
"Jak-jak bych mohla zapomenout, Tome. Tam v parku, kam - "
"- jsi chodívala každý den venčit psa. Toho rozkošného malého pudlíka. A tam jsem tě i poprvé zahlédl."
Tiše povzdechl.
"Trvalo mi zatraceně dlouho, než jsem se tě odhodlal oslovit. A když už jsem se do toho konečně dal, řekl jsem největší pitomost, jaká mě mohla napadnout... Pamatuješ, co to tenkrát bylo?"
"Eh... Tome, já nevím. A nebylo by vhodnější nechat to na zít-"
"Řekl jsem: "Pardon, slečno, nevíte, kolik je hodin?" A ty jsi mi to s úsměvem řekla. No, a - to bylo všechno, pamatuješ. Odešel jsem a na nic víc jsem se nezmohl... Jaký jsem to byl ale šašek."
Cosi jí říkalo, ať zavěsí. Poslouchala však dál.
"A pak, jednoho dne, ti ten tvůj pudlík utekl. A byl jsem to já, kdo ho našel, jak očuchával popelnice na kraji parku. Okamžitě jsem ho poznal, vždyť jsem ho s tebou tolikrát viděl. A pak, když jsem tě spatřil, jak ho bezradně hledáš všude možně, věděl jsem, že tohle je moje šance. Buď teď anebo nikdy. A tak jsem k tobě přistoupil a jako tvůj hrdina ti předal tvého roztomilého malého miláčka. A odteď to už znáš... viď že ano?"
Chvíli neodpověděla. Pak tiše zašeptala:
"Proč mi to celé říkáš?"
"Víš, Jenny, lásko moje, proklínal jsem sám sebe. Dlouho, moc dlouho. A nemysli si, opravdu jsem si víc než jednou řekl, že jsem asi blázen. Že jsem jen příliš podezřívavý. Co jsem měl, no co? Jen pár stupidních drobností... cizí vůně z tvojí košilky... pár nocí za sebou, kdy jsi se trochu zpozdila... Samé maličkosti, hlouposti. Jenže já jsem prostě takový, víš. Vždyť mě znáš. A tak jsem se jednoho dne rozhodl zbavit se toho hloupého pocitu. Ujistit se, že se nemám čeho obávat. Že jsem pro moji krásnou Jenny stále vším tím, co je pro mě i ona. Prostě jsem musel mít jistotu, víš..."
Tiše vydechla.
"A tak jsem si dodal odvahu... vzal auto a - sledoval tě večer do města."
A znovu bylo ticho. Dlouhé, dusivé a nesnesitelné ticho. Když se pak opět ozval, jeho hlas již nebyl klidný. Třásl se neovladatelným žalem.
"Nemusel jsem ani vystoupit z auta, abych tě viděl ho objímat a líbat. Vlastně jsem nemusel ani vejít do toho motelu, abych ho spatřil, jak tě odvádí do svého pokoje. Nemusel jsem sejít do zahrady a podívat se dovnitř oknem, jak -," jeho hlas se zlomil. Chvíli mlčel a marně se pokoušel zadusit své vzlyky, "- ale já to udělal. A viděl jsem všechno... úplně všechno..."
"Ne..." zašeptala tiše, zatímco studená slaná kapka sjela po její levé tváři, "...Tome, proč..."
"Ano, spravně, Jenny. Proč...," jeho rozrušený dech šuměl ve sluchátku stále rychleji. V zármutku se ozval hněv. "Tolikrát jsem se toho večera ptal sám sebe. Proč? Čím jsem byl pro tebe špatný, že jsi mi to musela udělat? Čím jsem byl pro tebe tak hrozným manželem, že jsi mi musela lhát a ponižovat mě tím...? Proč! Proč jsi musela být taková?"
"Prosím... Tome, prosím přestaň... já ti to vysvětlím -."
"Nedíval jsem se na vás dlouho, Jenny. Ale ta chvíle mi stačila. Šel jsem zpět do svého auta, zatímco jsi ty dál zraňovala moje srdce... a znovu... a znovu. Celý svět se mi té noci zhroutil, víš. Celý svět spadl do prázdnoty a mně zbyla už jen jedna jediná věc... - víš jaká věc to byla, Jenny?"
Ale ona neodpověděla. Pláč zoufalosti se dral z jejího nitra.
"Ach, Jenny, kdybys věděla... kdybys jenom věděla. Ta věc - ta strašlivá věc... kterou teď držím v ruce. Co myslíš, že čeká tam uvnitř, na konci hlavně? ... Spasení? Peklo? Nebo snad nebe? Kdo ví, Jenny, kdo ví... A tak jsem tam seděl a hleděl jsem přímo do té šílené zbraně, dál a dál a auta mezitím projížděla, déšť padal a já přemýšlel. Hodně jsem přemýšlel... tak jako dnes."
"Ne - Tome... nedělej to, prosím," prodralo se z jejích úst mezi vzlyky. Jenže on se jenom zasmál.
"Ale, ale, Jenny... má sladká Jenny. Neudělal jsem to tehdy... a neudělám to ani teď. Přemýšlel jsem totiž strašně dlouho a o strašně mnoha věcech. O mně, o tobě. O něm. A neudělal jsem to - ale ne kvůli tomu, že bych neměl odvahu... to ani v nejmenší. Něco jsem si totiž uvědomil. Něco, co mi dodalo naději... něco, co mi vnuklo tu šílenou myšlenku. Koneckonců, nebyl jsem to přece já, kdo podváděl..."
Její vzlyky se ve vteřině zarazily. Strašlivá předtucha sevřela její srdce strachem. A on se znovu zasmál. Zlověstně, nenávistně.
"A tak jsem si počkal, až vyjdeš ven, nasedneš a odjedeš. Pak jsem vystoupil z auta, přešel pomalu ulici a vešel do motelu. Štěstí mi přálo a on za sebou nezavřel dveře. Mohl jsem to tedy provést pěkně rychle a potichu."
A znovu se do noční tmy vloudilo ticho, přerušované jen trhaným dechem. Tentokrát však nemělo dlouhé trvaní.
"Měla jsi vidět ten výraz v jeho tváři, když jsem namířil tu zasranou hlaveň do jeho xichtu. Měla jsi vidět, jak se celej rozklepal, jako malej smrad co kradl v kuchyni. Měla jsi vidět, jak se mu podlomily kolena, když jsem se mu představil. Ale já to nechtěl hned skončit... ne, to ne. Ani v nejmenším. Místo toho jsem si tam sednul a pak jsem si... - povídali. Dlouho do noci. Byl jsem k němu milý, pozorný a trpělivý, jako k příteli. A víš ty co? On mi ani nebyl schopen odpovědět na tu jedinou prostinkou otázku - otázku "Proč?". Zvláštní, že ano..."
Pousmál se a pokýval hlavou. A jeho výraz se znovu změnil.
"Ale pak mě omrzel. Ale ještě jsem to nechtěl skončit, ne, ještě nebyla ta správná chvíle. To muselo mít lepší konec, ne jen jeden hloupý výstřel v spícím motelu. A tak jsem mu nejdřív rozbil hubu, až ztratil vědomí. No... a pak - pak jsem ho donesl do kufru, zamknul zámek a odjel... Dal jsem ti vědět, že budu celý den v práci. A od té doby, drahá Jenny, přemýšlím..."
Stála uprostřed pokoje a slzy jí bezmocně stékaly po tvářích.
"Tome...Tome, lásko, prosím... Neudělej nic... ne..-"
"Probudil jsem ho před chvíli... sotva se hýbal. Asi ztratil hodně krve, víš. Je mi to líto. Vždycky jsem ale chtěl být spravedlivý a pozorný k ostatním, a tak i jemu dám to, co si zaslouží... co ty na to, Franku? Řekneš Jenny, jak moc ji miluješ?"
Její ztuhlé prsty sevřely křečovitě sluchátko telefonu. Vzápětí se kdesi na druhé straně ozval zvuk strhávané náplasti a tiché zasténaní.
"Jenny...," kdosi tiše zašeptal, "Jenny, pomoz mi."
"Franku....!"
Tupá rána zazněla tichem.
"Řekni jí to. Řekni jí to, Franku."
"Miluju tě, Jenny...," jeho hlas slábl a sílil, jakoby sbíral všechny síly, které mu ještě zbývaly.
"Vidíš?" v Tomově hlase se ozvala ironie. Zvuk nabíjené pistole.
"Tome! Ne!" vykřikla rozechvěle.
"Ale proč, Jenny? Proč? Ptám se teď i tebe, i když vím, že mi nedáš žádnou odpověď. Stejně jako on, i když jsem se ho ptal tak dlouho a usilovně. Místo toho se třásl při pohledu do hlavně zbraně, do které já hleděl tak dlouho bez mrknutí oka. Nikdo z vás mi nedá odpověď a mně tak nezbývá než udělat tu jedinou věc! Tu jedinou věc, která ještě zbývá..."
Cosi zašustilo a tlumené sténání vyšlo z Frankových úst.
"Řekni sbohem, Franku."
"Jenny... nenech ho..."
"Tome!"
"Řekni sbohem, příteli..."
Děsivá rána přerušila noční ticho. Vykřikla a ten výkřik byl pln vší té hrůzy, která jí zbavovala rozumu. A on se smál.
"Ach, Jenny, měla bys ho vidět. Co je z něj teď... Vážně, vážně je to ještě větší troska než byl předtím...," nová vlna neovladatelného smíchu zachvátila jeho hrdlo. A ona plakala, plakala dlouho a zoufale, vědoma si své strašlivé viny. Viny, která se mísila s nenávistí a bezmocí, s šokem a zlobou. A ve sluchátku bylo znovu ticho.
"Je mi to líto, Jenny..." Jeho hlas byl opět klidný a tichý. "Je mi líto, že to muselo skončit takhle. Řeknu už jen jedno. Jsi báječná žena a udělala jsi mne šťastným."
Její hysterický pláč téměř přehlušil jeho slova.
"Byla jsi pro mne vším. A mně se svírá srdce při pomyšlení, že již nic nebude jako dřív... Prosím tě o odpuštění, Jenny. Má lásko."
Zazněl druhý výstřel a... pak již nepromluvil...